Spojovací materiál

Jako spojovací materiál jsou nazývány strojní součástí, které slouží ke spojení dvou nebo více dílů. Vyrábí se z oceli, nerez oceli , mosazi, mědi, hliníku, plastů a dalších materiálů.

Například:

Vrut je samořezný šroub, určený k upevňování do měkých materiálů (dřevo, plast). Při montáži si šroub vytváří sám závit, buď tlakem nebo řezem.
několik různých vrutů (vpravo vruty ve hmoždince)

Vrut využívá pružnosti a třecího koeficientu materiálu, do něhož je zavrtán, takže obvykle není třeba jeho další zajištění. Vzhledem k jednoduchosti použití a pevnosti spoje (zvláště v tahu je spoj mnohonásobně pevnější, než spoj pomocí hřebíku) je široce užíván. Například na železnici nahradily velké vruty dříve používané hřebíky již koncem 19. století.

Časté je také použití vrutu společně s hmoždinkou, které umožňuje připevňovat věci k pevným nepružným materiálům, nejčastěji zdivu staveb, nebo u sádrokartonu.

Šroub je strojní součást (ve fyzice též jednoduchý stroj), jehož hlavní částí je závit. Otáčením závitu dochází k posouvání šroubu, příp. k posouvání tělesa v závitu - jeho základní křivka se nazývá šroubovice.

Síla otáčející šroubem je menší než síla, která posouvá šroub. Závit je vlastně zatočená nakloněná rovina, síla posunu po nakloněné rovině (u šroubu posun po závitu při otáčení) je menší než síla potřebná ke zvedání tělesa bez nakloněné roviny (u šroubu posun celého šroubu).

Nýt je mechanická součást určená pro nerozebíratelné spojování různých předmětů, například vysokotlakých nádob a u velmi staticky namáhaných konstrukcí. Patří mezi spojovací materiál. Nýty jsou využívány i pro spojování plechů, látek nebo kůže. Nýtový spoj drží pomocí tření mezi spojovacímý materiály (nvýt by neměl být namáhám smykem).

Nýt má obvykle tvar válce, na jednom konci zakončeného silnější částí - hlavou nýtu. Vyrábí se z oceli, ale i dalších kovů (hliníku, mosazi, mědi). Zapouští se do

otvorů ve spojovaných materiálech

navrtaných tak těsně, aby prošel nýt, ale ne jeho hlava. Potom je i opačná strana nýtu vykována do tvaru hlavy. U ocelových nýtů, tam kde byly zvýšené nároky na pevnost, či těsnost nýtovaného spoje, bylo třeba provádět rozkování za tepla. Nýty z jiných kovů se tvářejí za studena. Pro větší efektivitu a urychlení práce

se používají tvářecí stroje - nýtovačky. U speciálních strojních konstrukcí mohou být nýty také lisovány.

Až do poloviny 20. století byl nýt využíván jako jeden z hlavních materiálů pro spojování ocelových konstrukcí (mosty, skelety budov, lokomotivy, lodě, tanky, …), později byly nýtované konstrukce nahrazeny výhodnějšími konstrukcemi svařovanými. V některých případech, kdy by tepelné namáhání svařováním mohlo ohrozit kvalitu spojů, se dnes užívají spíše šrouby.

Nýty, používané v obuvnickém, čalounickém, brašnářském a oděvním průmyslu se nazývají cvočky. Jsou obvykle dvojdílné, duté, spoj se vytvoří slisováním po vsunutí obou dílů do sebe. Známým využitím nýtů je například zpevnění kapes u kalhot typu jeans.

Hmoždinka se vyvinula z původních dřevěných špalíčků, sádrovaných do otvorů ve zdech.

První hromadně vyráběnou hmoždinku patentoval z roku 1910 John Joseph Rawlings, zakladatel firmy Rawl, přihlásil na patentovém úřadě v Londýně v roce 1911. O rok později získal registraci na název rawlplug. 14. ledna 1913 získal patent pod číslem 22680/11. Sestávala z konopné šňůry napuštěné zvířecí krví, do které se šrouboval příslušný šroub.[1] Od roku 1926 vyráběla německá společnost Upat v Hamburku první hmoždinky z konopné šňůry s vlisovanou plechovou vložkou. První skutečně univerzálně použitelnou nylonovou hmoždinku si nechal pod označením „Fischer S“ patentovat Artur Fischer (zakladatel společnosti fischerwerke) v roce 1957.